Když potřebuji peníze, mým cílem se stává autozastavárna. V naší autodílně se nám občas i stane, že si můžeme opravit nějaký vrak. A protože máme spousty náhradních dílů a s Martinem nás to oba baví, uděláme z něj téměř nové auto. Když něco nemáme, objednáme pár nových doplňků, třeba z Inity. Pochopitelně se nemůže rovnat naleštěnému bouráku, který sjede z výrobní linky, ale na druhou stranu nejde ani bezcenný kus šrotu.

Krasavice žádá moji radu 

Já a samozřejmě můj kámoš Martin jsme si prostě vybudovali pověst lidí, co se vyznají v autech a s radou nedělají drahoty. Nedávno jsem narazil na spolužačku Petru ze základní školy. Mávala na mě už zdaleka a mně to potěšilo. Vždycky to byla pěkná krasavice. „Co mi asi jenom chce?“ vrtalo mi hlavou. „Ahoj, tebe jsem neviděl celou věčnost. Co děláš,“ ptám se obdivně sjíždím pohledem její postavu. „Víš, potřebovala bych poradit. Ty se vyznáš. Chtěla bych ve městě koupit auto. Ojetinu ze zastavárny. Někdo ji nevyplatil. Líbí se mi, ale já jsem schopná u auta posoudit leda barvu,“ chrlila ze sebe Petra. 

Připravuji si půdu pro schůzku

„To víš, že ti rád poradím,“ kul jsem železo, dokud je žhavé. „Jestli budeš chtít a máš čas, můžeme se na to auto podívat spolu. Ukážu ti, čeho si u ojetin všímat, abys nenaletěla. Musíš si dávat pozor, zvlášť v zastavárně,“ vysvětloval jsem jí, zatímco jsme ulicí šli k domu, kde bydlela. Než jsme dorazili k brance, domluvili jsme se, že se sejdeme zítra odpoledne a do té zastavárny půjdeme společně. Doufal jsem, že tím to neskončí. Rád bych Petru pozval i na kafe a zmrzlinu.

Poučuji nezkušenou spolužačku

Druhý den odpoledne jsme dorazili do zastavárny. Když plánujete návštěvu tohoto zařízení, měli byste znát nejen práva a povinnosti zastavárníka, ale i ty svoje – pojednává o nich například i  článek zde. Majitel neměl problém nám vůz ukázat. Odpadl tím pádem první bod – důvěryhodnost prodávajícího. Zastavárník je můj spolužák a má dobrou pověst. Nesetkal jsem se s nikým, koho by napálil. Protože jsme byli vážní zájemci, nechal nás projít originál technického průkazu i servisní knížky. „Pokud by ses setkala s tím, že ti dají jenom kopii, ruce pryč od toho. To někdo něco skrývá, nejspíš předchozí majitele. Také to může být bouračka a snaží se to zamaskovat,“ vysvětluju Petře.

Hraju si na chytrého

„Potom zkontroluješ VIN, tedy mezinárodní identifikační číslo vozu. Musí být stejné na dokladech i v autě. Bývá třeba u motoru, na překážce kabiny a motoru,“ objasňuji dál a vše kontrolujeme ve voze. Sedí to. Následuje prohlídka karoserie. „Pokud se liší barva jednotlivých dílů, je to známka, že došlo k opravě. Někdy není od věci změřit si tloušťku laku. Když se liší, je to důkaz, že díl prošel opravou a byl přelakován,“ vytahuju jen tak mimochodem z kapsy měřič. „Když zjistíš, že opravovali střechu, je lepší dát od koupě ruce pryč. Mohlo dojít k převrácení na střechu, a takový vůz už nemusí být bezpečný ani po opravě,“ vyprávím dál a Petra obdivně naslouchá.

Majitel má ze mě respekt

Postupně se vrháme i na vnitřek. „Hodně napoví i stav interiéru, pedálů, volantu,“ dodávám. Pak prohlížíme i motor a jako závěrečnou tečku požádám o zvednutí auta na zvedák. Tahle zastavárna má i autodílnu, a tak to není problém. Kdyby tu byla Petra sama, možná by toho nedosáhla, ale přede mnou má majitel Marek respekt. Nakonec poprosíme o krátkou zkušební jízdu. „Být tebou, šel bych do toho,“ říkám Petře. „Nejsou tam žádné výrazné vady, jenom normální opotřebení z ujetých kilometrů. Cena je dobrá, natáhnout tě nechce,“ dodávám. A tak se Petra stala majitelkou ojetého Renaulta. Jak vidno, zastavárna může být docela dobrý a užitečný obchod, což potvrzuje i tento článek.